„První den v Aiře mě přesvědčil, že do ní chci. I když jsem v ní vůbec nebyla,“ vzpomíná Lucka z kanceláře

Jak jí prošla absence v den, kdy měla nastoupit, a jak se u nás dneska cítí? O tom jsem mluvila s Luckou Svobodovou, která se stará o kancelář, klienty i nově příchozí kolegy.

Lucko, řekni nám na úvod, jak ses dostala do Airy.

Hledala jsem si nové zaměstnání a narazila na inzerát Airy, kde hledali asistentku kanceláře. Zaujala mě náplň práce i firma samotná. Bylo to úplně něco jiného, nového, než jsem dělala doposud, a hlavně v Praze.

• Nehledáme teď náhodou právě vás? Koukněte na web a dělejte kus své kariéry v Aiře. Stačí se ozvat Kubovi!

Jaký byl tvůj úplně první den v Aiře a jaké dojmy sis odnesla?

Tedy popravdě, první den jsem z osobních důvodů vůbec nedorazila… Bylo mi trapné psát svoje důvody do Airy, aby to nevypadalo jako výmluva, a tak jsem prostě nenapsala nic a do Airy nepřišla. Celý den jsem na to ale musela myslet. A čím víc hodin bylo, tím trapnější mi bylo něco psát.

V tom mi přišla zpráva od mé nynější kolegyně Páji. Zpráva byla dlouhá, krásně napsaná a čišela z ní pozitivní a upřímná energie. Uvědomila jsem si, že tam prostě CHCI pracovat a CHCI tam jít. Hecla jsem se a popravdě jí odepsala, že jsem musela na schůzku kvůli rozvodu. A v tom mi volalo nějaké cizí číslo. Když se představil sám Martin Bruoth a řekl, ať se vykašlu na ty dnešní starosti, že se to může stát každému, ať to neřeším a ráno přijdu normálně do práce, tak jsem si řekla „wau, tam prostě FAKT CHCI“. Tohle jednání mě tak mile překvapilo, že jsem tam druhý den jít musela.

Co je tvojí náplní práce? A baví tě to?

Mojí náplní práce je zajištění chodu kanceláře. Uvádím návštěvy, komunikuju s klienty, vyřizuju korespondenci a e-maily, faktury, smlouvy. Taky mám na starosti HR a zaučování nově příchozích lidí.  Práce je hodně různorodá a to se mi vážně líbí. Za těch pár měsíců mi Aira přirostla k srdci a jsem prostě „Airačka“!

• Nedílnou součástí je třeba neuvěřitelně kreativní Pavel nebo tvůrkyně (nejen) melancholických fotek Jindra.

Překvapilo tě tady něco?

Ano. Myslím si, že Aira je jedna z mála firem, kde panuje taková uvolněná pracovní a přátelská atmosféra. Všichni se spolu zasmějí, je to tady samý vtípek, ale pak se zase každý vrátí ke své práci a všechno funguje. I pořádání Aira akcí se mi líbí. Takové akce jsou podle mne ve firmách důležité, protože se při nich ohromně stmelí kolektiv. 

• Aira akce opravdu bývají legendární. K těm pravidelným patří vánoční večírek a zářijový víkend mimo Prahu.

Co jsi dělala před tím, než jsi nastoupila do Airy?

Pracovala jsem 13 let jako účetní, i když jsem si do té doby říkala, že v životě účetní dělat nebudu (smích).

Víme o tobě, že ráda (a moc dobře!) pečeš. Kdy jsi s tím začala a co pečeš nejradši?

Téma pečení, tak to tady budeme asi dlouho (smích). S pečením jsem se setkávala odmalička. Moje mamka pekla různé moučníky, dorty pro známé, a tak mi vlastně přišlo jako samozřejmost to dělat taky. Hlavně i jsem šíleně mlsná a miluju sladké, i proto mám pečení ráda.

Kolikrát jsem kývla i na to, že napeču dobroty na nějakou akci. Jenže jsem si neuvědomila, že napéct třeba pro 30 lidí (i víc, když se jednalo o svatbu) v jednom člověku a s jednou troubou není zrovna lehké. Zvlášť když je nejlepší dělat všechno den předem, aby to bylo čerstvé. Pak je to psychicky i fyzicky náročné, masakr! Ale i když při tom „padám na držku“, tak to nevzdám. To neumím.

Naposledy jsem měla objednávku na vánoční cukroví o 27 kilogramech. Říkala jsem si, jaká to bude brnkačka… Už při osmnáctém kilogramu jsem to nemohla ani vidět, ale dala jsem nakonec 35 kilogramů a ty reakce rozhodně stály za to. 

Níže vám exkluzivně přinášíme některé Lucčiny výtvory!

Co ještě děláš ve svém volném čase?

 Věnuji se hlavně svým dvěma dětem, jsou to mí super parťáci. Podnikáme spolu různé výlety, máme rádi přírodu a hlavně legraci. Děláme si ze sebe pořád srandu. Dřív jsem taky hodně sportovala (hlavně jsem dělala aerobic a chodila do posilovny), ale teď jsem ve fázi, kdy se ke sportu pomalu vracím kvůli prodělané operaci páteře. A pár let k tomu dělám i kosmetickou poradkyni a vizážistku, což mě v poslední době moc baví i kvůli dobré partě.

Prozraď nám jednu svou nejhorší a jednu nejlepší vlastnost.

Jenom jednu od každé? (smích)

Tak ta nejhorší – jsem člověk, který žije rychle a který potřebuje, aby se věci hýbaly. Někdy mám den rozpočítaný i na minuty, a když něco nejde podle plánu, dokážu se i pěkně vztekat. Naštěstí se rychle zklidním, neumím být naštvaná déle než pár minut.

Moje nejlepší vlastnost je asi to, že se snažím vidět na všem to hezké, i když zrovna nejde o příjemné věci. Snažím se pořád zůstávat pozitivní.

Máš krásné životní heslo „osud míchá karty, ale hrajeme my“. Co tě k němu přivedlo?

To mám už od základky, kdy jsem ho slyšela v rádiu a hned se mi vrylo pod kůži. Podle mě, je v něm plno pravdy. Život nám namíchá různé životní situace a vždycky je jenom na nás, jak si s nimi poradíme. Když postavíme dva lidi před stejnou životní záležitost, každý ji vyřeší jiným způsobem, prostě po svém. Každý si vytáhne kartu, ale svůj směr už si dál určuje sám.

Jaký je tvůj největší sen?

Můj největší sen se s přibývajícím věkem mění. Dřív jsem chtěla hodně cestovat, poznávat svět. Potom jsem snila o vlastní cukrárně, ve které bych pekla ty svoje sladké dobrůtky. Ale teď už mám vlastně jen takový „obyčejný“ sen, a to mít hodného muže a zdravé děti a prostě žít si takový život na pohodu.  

Díky za tvoje odpovědi!