Rozhovor s Jáchymem: „Vést lidi není vždy tak snadné, jelikož jsme všichni jiní“

Vybavíš si první redaktorský článek, za který si dostal zaplaceno? Dá se ještě někde najít?

S psaním jsem začínal ještě před mnoha lety na střední škole, kdy jsme si s pár kamarády založili vlastní internetový magazín. Byli jsme si tehdy svými vlastními šéfy a výplatou pro nás bylo to, že nás to nesmírně baví. Občas jsme si akorát rozdělili produkty, které jsme dostali na recenze. 

Nakonec jsme se rozrostli o několik dalších kamarádů, kteří už ale potřebovali trochu ráznější ruku. Přestože jsme to dělali jen jako koníček, chtěli jsme to časem někam dotáhnout, a tak jsme se k sobě chovali jako plnohodnotná redakce s uzávěrkami, obsáhlými korekturami, poradami, školeními a podobně. 

Takhle nám to vydrželo přibližně dva roky, než jsme našli vhodnou příležitost v CDR, které projevilo velký zájem o celý náš tým, který tou dobou měl za sebou i výjezdy do zahraničí, a veškerý náš obsah. Starý magazín jsme vypnuli, začali psát na CDR a dostali zaplaceno i za některé články, které jsme napsali v dobách, kdy jsme ještě řešili školní docházku. Dalo by se tedy říct, že jsem dostal zaplaceno za články, za které jsem původně neměl ani korunu. 

• Víte, že naše sličná copywriterka Vendula na začátku své kariéry recenzovala rozhlasové hry? A Péťu k psaní zase inspiroval strýc, který nastoupil do Ogilvy?

5 věcí, které tě překvapily po tom, co ses stal šéfredaktorem portálů CDR a DIIT?

Těžko se to takhle hodnotí, jelikož ta změna přišla dost pozvolna. Ještě dávno předtím jsem se staral o tým redaktorů, zadával jim práci a vymýšlel obsah do sekce, kterou jsem měl na starosti. S nastoupením na pozici šéfredaktora se mi tedy akorát rozšířilo pole působnosti a zvýšila se mi zodpovědnost. 

Ale až teprve s přechodem na pozici šéfredaktora jsem se dostal více do styku s reklamou a poznal, že finanční odměna za články nepřichází jen tak shůry, ale musí se v budgetu nějak objevit. S tímto “zjištěním” pak člověk začne i jinak přemýšlet nad celkovým obsahem, nad pracností jednotlivých článků a začne si hrát s čísly tak, aby dávaly co největší smysl. 

Dále mě překvapilo, že vést lidi není vždy tak snadné, jelikož jsme všichni jiní. Dokud jsem vedl převážně lidi, se kterými jsme si zašli párkrát na pivko; občas si něco zahráli, tak spolupráce s nimi byla snazší. V přátelsko-pracovním vztahu funguje element, kdy se obě strany nechtějí vzájemně zklamat. Známe to všichni ze školních srazů, kam se vyfikneme a předháníme se o to, kdo je lepší, ale na nákup do sámošky jdeme klidně v teplácích, jelikož tam nám na vlastní image nezáleží. V práci to funguje stejně. Kámoši podávají lepší výkony než externisté na opačné straně republiky. 

Kdybys nebyl šéfredaktor, čím myslíš, že by ses živil?

Práce s textem mě všeobecně baví, takže bych se od písmenek asi příliš nevzdálil. Mám velkou zkušenost s překlady do angličtiny a z angličtiny, takže bych této své součásti asi věnoval o něco větší pozornost. Každopádně kdybych si měl vybral své vysněné zaměstnání a opomenul bych prvotní investice, tak bych toužil provozovat vlastní restauraci. 

• Velké zkušenosti s angličtinou a překlady má také náš Pavel.

Vysněný článek (nebo téma), který by sis chtěl někdy v životě napsat?

Už několik let sleduji pořad Scrapyard Wars od Linuse, což je v podstatě taková amatérská počítačová reality show. Cílem je sestavit co nejvýkonnější počítač, případně splňující nějaké konkrétní podmínky (RGB osvětlení apod.) v šibeničním časovém termínu. 

Lovení jednotlivých komponent spočívá v prohledávání bazarů, obepisování Facebookových skupin a smlouvání s inzerenty, jelikož se soutěžící musí vejít i do určité částky. Každá stokoruna rozhoduje o výsledku, protože kvůli dražšímu procesoru vám jiný soutěžící může vyfouknout třeba o třídu vyšší grafickou kartu. Oba totiž hrajete na stejné půdě a smlouváte třeba s někým, kdo si ve stejný okamžik dopisuje s vaším konkurentem. 

Lákalo by mě něco takového zreprodukovat u nás, ale spíš to zůstane snem. S kamerami si netykám a když si v hlavě promítnu, kolik peněz musí protéct, byť jen jedním dílem, protočí se mi panenky. 

Čemu se rád věnuješ ve svém volném čase?

Já jsem takový blázen, který se vždy nadchne na několik měsíců pro nějaký nový koníček a pak se přesouvá k dalšímu. Takže na tuhle otázku bych před půl rokem odpověděl jinak, než jak odpovím dnes i než jak bych odpověděl příští rok. 

Vloni jsem se pár měsíců věnoval historickému šermu, ke kterému bych se ještě rád vrátil, jakmile shodím nějaké to kilčo a všechny ty výpady nebudou tentokrát dávat mým kolenům tolik nafrak. Zatím je to na dobré cestě, už mi začínají plandat hadry. 

V mezičase jsem se také nadchnul pro focení, pořídil si zrcadlovku a zatím mi chytá prach ve skříni. Někdy příště… Každopádně mezi takové stálice mých koníčků patří deskové a počítačové hry.

• Pro focení se nám nadchnul i náš obchodník Petr, ale živí se tím u nás hlavně Jindřiška.

Kdyby ses měl povahově popsat čtyřmi slovy, která by to byla?

Tuhle otázku za mě naštěstí zodpověděl osobnostní test Isabel Briggsové Myersové, který rozřazuje jakéhokoliv člověka do jednoho ze 16 osobnostních typů, definované právě čtyřmi slovy. Podle tohoto testu bych měl být introvertní intuitivní typ vnímající s převahou cítění, zkráceně INFP. Když omrknu Wikipedii, tak s charakteristikou víceméně souhlasím. 

Poslední kniha, kterou jsi četl? Poslední film, který jsi viděl?

Aktuálně mám rozečtenou ságu o Zaklínači, ke kterému mě donutil nedávný seriál od Netflixu. V mezičase jsem si ještě přečetl Temnou hmotu od Blake Crouche, která je o paralelních vesmírech, našich rozhodnutích a o tom, co je v životě doopravdy důležité. Ještě po týdnu ve mně rezonuje a musím přemýšlet nad jejím obsahem a o tom, jak mi dějové zvraty zamotaly hlavu. 

Mým posledním filmem, byť dokumentárním, je Super Size Me 2: Holy Chicken!, který navazuje na poměrně známý dokument o fast foodech. Tentokrát však zachází Morgan Spurlock o něco dále a zakládá vlastní reálně/fiktivní restauraci, ve které poukazuje, jakými cestami manipuluje potravinářský průmysl s psychologií zákazníka; jaký má skrytý smysl rozestavení interiéru, barvy v jídelním lístku a jakými způsoby kličkují v mezích zákona. 

Co tě baví na Aiře?

Jedním slovem, příležitosti. Příležitosti růst, prosadit se, najít svůj vlastní talent, zúčastnit se zajímavých projektů, zkoušet nové věci, brát za ně zodpovědnost, vzdělávat se, přicházet do kontaktu se zajímavými lidmi a další. Profesní i osobní příležitosti. V Aira GROUP si každý najde své tempo, které může spojit se svým osobním životem podle svých vlastních možností. 

Nesmírně si také cením toho, že se k sobě chováme jako jedna rodina. Chápeme nezdary kolegů, ale namísto jejich peskování se z chyb snažíme poučit kolektivně a příště hledat společně lepší cestu.