„Práce v médiích, která se před veřejností tváří jako nezaujatá, pro mě není,“ říká naše copy princess Vendi

Vystudovala ekonomickou žurnalistku, svoje stopy ale zanechala až ve vodách „copy“. Tohle je rozhovor s copywriterkou Vendi.

Začneme zlehka. Jaká byla tvoje první a (zatím) poslední kniha, kterou jsi ve svém životě četla? A proč zrovna tyhle dvě?

„Na to, že začínáme zlehka, jsi mi položil celkem záludnou otázku. :) Ale počkej, vždyť mojí první knížkou, kterou jsem sama přečetla, byl určitě Slabikář od Jiřího Žáčka a Heleny Zmatlíkové. Do dneška si pamatuju, že teta Ema má tele, i to, že Lucie měla dogu (tak mě napadá, má ji ještě dneska?).

Naopak moje poslední přečtená knížka už tolik oddechová nebyla. Protože jsem nedávno psala příspěvek o Nabarveném ptáčeti, musela jsem knihu přečíst. Rozhodně nešlo o nějakou oddechovku, kterou si vezmeš s sebou k moři nebo na hory. Tohle bylo tak drsné a neskutečně syrové, že měl člověk občas problém otočit na další stránku.

Nejhorší na tom všem ale je, že se zmíněné násilnosti a krutosti na dospělých i dětech děly a pořád dějí, byť před nimi mnohdy zavíráme oči s argumentem, že „nás se to přece netýká“. Nabarvené ptáče dokáže s člověkem pořádně zamávat, přesto si myslím, že by mělo být naší povinností se s knihou Jerzyho Kosińského (a dalších autorů mapujících život za války) seznámit.“

Pojďme zabrnkat na trochu veselejší strunu. Co tě vlastně přivedlo k zálibě v psaní a k tomu, že se právě psaním budeš živit?

„Už na základce jsem milovala český jazyk a psaní (byť dneska škrábu jako kocour a i magistra v lékárně by měla problém po mně přečíst psací písmo). Slohovky a čtenářské deníky – to byla moje vášeň. Jako malá jsem dokonce „vydala“ vlastnoručně zpracovanou kuchařku, za kterou by mi dneska světoví šéfkuchaři určitě utrhli obě ruce. :)

Když mě vášeň pro psané slovo neopustila ani na střední škole, rozhodla jsem se, že by bylo škoda nevěnovat se tomuhle oboru i během studia na vysoké. Shodou okolností pár let nato otevírala Vysoká škola báňská - Technická univerzita Ostrava zcela nový a unikátní obor „ekonomická žurnalistika“. Přihlásila jsem se, přijali mě a já vystudovala.

Bohužel (anebo spíš bohudík) jsem během studia a praxe zjistila, že práce v médiích a redakcích, které se před veřejností tváří jako nezaujaté pro mě není, a přičichla ke kouzlu copywritingu. V tomhle oboru totiž vždycky víš, pro koho píšeš, a nemusíš se za nic schovávat a něco nalhávat sobě, nebo dokonce okolí.

Nejprve jsem začínala jako recenzentka rozhlasových her, později jsem se propracovala k PR článkům. Denně jsem jich psala několik desítek. Tohle ale člověk nemůže dělat donekonečna, protože by se z toho dřív nebo později zbláznil. Začala jsem se tak poohlížet po rozmanitější práci.

Zanedlouho jsem textovala stránky malých firem i obřích developerských společností, přispívala vlastními postřehy na známý zpravodajský portál a kromě copywritingu se začala věnovat taky sociálním sítím. Založila jsem i několik více či méně úspěšných projektů a poprvé okusila práci v agentuře. No a v několika českých a zahraničních agenturách vlastně působím dodnes.“

Máš nějaké „copy“ rituály/zaříkávadla/místa, aby se text povedl podle tvých představ?

„Pro mě je nesmírně důležité místo, kde píšu. Potřebuju klid, řád a uklizený stůl. Jsem tak trochu perfekcionistka a pedantka (ostatně Panny už takové bývají), nesnáším chaos a nepořádek. Vstávám celkem brzy, protože se mi nejlépe píše, když je venku tma a klid.

K práci potřebuju silné espresso (miluju italskou značku Bristot) a kvalitní zelený čaj, ideálně s jasmínem. Na mém stole nechybí aromalampa s oblíbenou vůní, kalendář a hlavně fotky rodiny a přátel. Pracuji zásadně při poslechu hudby a i v ní jsem dost vybíravá.

V mém playlistu nechybí několikahodinové lo-fi sety, chillstep, ale nepohrdnu ani kvalitním jazzem. Možná si budeš myslet, že jsem maličko blázen, občas mám ale dny, kdy si pustím jako podkres zvuk praskajícího ohně a psacího stroje. Připadám si tak trochu jako v hotelu Overlook (doufám, že jednou nedopadnu stejně jako Jack :)).“

Co nejzábavnějšího se ti v práci stalo?

„Upozorňuji, že následující řádky nejsou vhodné pro děti do 15 let a čtenáře, kteří jsou choulostiví na slova typu „krucipísek“ a horší. :) Ne, ale teď vážně. Občas se mi, asi jako kterémukoli jinému copíkovi stane, že prostě nemám svůj den.

Je to celkem nedávno, kdy jsem psala článek na téma trendů v oblasti plavkové módy. A byla jsem až příliš kreativní, aniž bych o to stála. Namísto věty „které trendy letos frčí,“ jsem do titulku článku sebevědomě napsala „které frndy letos trčí“. Asi pět minut jsem pak tupě zírala na slovo, které mi (díkybohu!) Word podtrhl.“

Na jaký svůj text/článek/projekt jsi z profesního hlediska hrdá a proč?

„Jsem hrdá na každý text, který splní očekávání klienta a přinese mu kýžený efekt. Pokud bych měla vypíchnout konkrétní práci, pak to bude určitě tenhle článek, který během několika hodin zboural český internet. Přečetlo si ho několik stovek tisíc čtenářů a já nikdy nezapomenu na ten pocit, kdy mi tleskalo celé naše SEO oddělení.

Z dalších projektů můžu určitě jmenovat texty a články pro neziskové a dobrovolnické organizace, kde jsem nějakou dobu působila. Šlo o nejrůznější zpravodaje, PR články a příspěvky, které na internetu volně dohledáš.

Pak jsem taky nesmírně pyšná na jeden investigativní článek o šmejdech parazitujících na lidské důvěřivosti, který jsme v redakci museli pod tíhou výhružek nakonec stáhnout. Účel nicméně splnil. Po jeho vydání ho během několika hodin přečetly desetitisíce čtenářů. Zmíněné firmě pak uložila ČOI několik pokut.“

Jak se ti u nás líbí? Dokázala bys vypíchnout třeba 3 nej věci za tebe?

„Aira je tou nejlepší agenturou, kde jsem dosud pracovala. A i tady platí, že kolektiv dělá hrozně moc. Jsme super tým, který táhne za jeden provaz, vzájemně se podporujeme a můžeme pokecat úplně o všem. Pořádáme grilovačky, tematické večírky, cestovatelská odpoledne a zábavné teambuildingy. Pokaždé, když dorazím do naší útulné pražské kanceláře (náš tým okupuje kompletně zrekonstruované podkroví, no kdo z vás to má? :)), jen těžko se mi odjíždí zpátky domů na Moravu.

Společně s mojí věrnou kolegyní Péťou jsme takové dvě „copy růže“ mezi pomyslným trním. A kluci – kolegové – si nás pořádně rozmazlují a hýčkají. Nedávno mě třeba naprosto odrovnali poctivě upečeným domácím ovocným zákuskem. To, že máme na patře super kafe, psí společnost, mísy plné bonbonů a krabice s brambůrky, asi nebudu úplně rozvádět. Pak by totiž chtěl do Airy každý. :)

Ale zpátky k tvojí otázce. Kdybych měla vypíchnout tři nej věci, pak je to určitě úžasný kolektiv – skvělí kolegové, kteří tě podrží v jakékoli situaci, možnost neustálého rozvoje a volná ruka. Člověk může neustále přicházet s vlastními nápady a naplno se realizovat v tom, co ho baví. A to je něco, co jsem zatím zažila jen v Aiře. Díky za to!“

Jak by ses charakterizovala za pomoci 5 přídavných jmen?

Zodpovědná, svědomitá, nedůvěřivá, zvědavá, upřímná (někdy až moc, což nemusí být každému po chuti :)).

Kdybys dávala radu do života svému dvacetiletému „já“, jak by zněla?

„Dodnes mi zní v uších slova našeho sociologa, pana Bednáře, kterého tímto po letech zdravím. Vždycky říkal, že všechno je „jenom hra“. A já mu dneska už musím dát za pravdu. Dřív mě dokázal jakýkoli, byť i sebemenší přešlap nepříjemně rozhodit.

Dnes už vím, že člověk nesmí život brát zas tak moc vážně. Nakonec totiž všichni budeme prdět do stejné hlíny (já teda ne, protože ženy neprdí, ale vypouštějí obláčky třpytek, které zní jako smích jednorožce a navíc chci být jednou rozprášena do Středozemního moře z břehů mé milované Lefkady :)).“