Víte, pro koho a o čem píšete?

Příručky či knihy pro copywritery nás poučují, že znalost cílové skupiny je naprosto zásadní. Rozhodujícím prvkem v tržním systému je totiž spotřebitel. Neméně důležitá je však i znalost toho, o čem píšeme.
Tři ženy čtoucí knihy.

Nepoznáme-li dokonale spotřebitele, stěží napíšeme text, jímž ho k něčemu přesvědčíme. A právě o tom bude následující článek - o poznávání cílové skupiny.

Jak tento problém řeší spisovatelé?

Turecký spisovatel Orhan Pamuk, nositel Nobelovy ceny za literaturu (2006), od chvíle, kdy se stal spisovatelem, dostává často otázku „Pro koho vlastně píšete?“, a stejnou otázku si musí klást autor, který vytváří reklamní text či obsah pro web.

„Spisovatelé píší pro ideální čtenáře, pro ty, které mají rádi, pro sebe, nebo také pro nikoho. To je pravda. Ale je také pravda, že dnešní spisovatelé píší pro ty, kteří jejich knihy čtou. (…) Ideální čtenář, čtoucí bez předsudků a nezatížený sociálními předpisy a zákazy, neexistuje; stejně jako neexistuje ideální autor románů. Avšak spisovatel hledá ideálního čtenáře, ať už ve své zemi či ve světě, a jeho hledání začíná představováním si takového čtenáře. A s myšlenkou na něj pak začíná psát“.  [Zdroj: Orhan Pamuk, Pro koho vlastně píšu? ptá se Orhan Pamuk“ (iDNES.cz).]

Lidé obvykle nejsou rádi součástí anonymního zástupu naopak je potěší, když je oslovíte jako jednotlivce a budete respektovat jejich odlišnost.

Proč persony nemusí fungovat a jak se k tomu staví umění naslouchat

Henneke Duistermaat ve své praktické knížečce How to Write Seductive Web Copy (Enchanting Marketing Ltd, Manchester 2013) upozorňuje: „Největší chyba, kterou tvůrci webového textu dělají, je, že se snaží psát pro příliš velkou skupinu lidí. Proto jsou naše textová sdělení nemastná neslaná, nevýrazná a neefektivní. (…) Další obrovskou chybou, která odvádí návštěvníky z webu, je, že vy jako vlastník firmy píšete o tom, co vám se líbí, a ne o tom, co chce váš webový návštěvník číst. Tuto chybu dokonce někdy dělají i profesionální textaři, protože je těžké uvažovat jako čtenář.“

Mohlo by vás také zajímat:

Storytelling může být jednou pomůckou.

Mít před sebou fiktivního zákazníka, například v podobě vytvořené persony, však ještě není zárukou toho, že na něho náš text, reklamní sdělení či prodejní nabídka zapůsobí tak, jak bychom si přáli. Jeho obrázek, jméno a věk, jeho dovednosti a zájmy, například co čte a na jaké filmy se dívá, nemusí být vždy tím správným vodítkem.  V této souvislosti mě zaujal citát z pojednání I. J. Hanuše O slohu listovém z 19. století: „Požadavka však všeobecná, abychom píšíce si zřetelně představovali toho, komu píšeme, stává se obyčejně tím nemožná, jelikož nikdy nevíme, v jakém rozpoložení tělesném i duševním dostihne náš list osloveného, jak tedy vyrozumí slovům našim a vůbec, jaký as dojem naň uspůsobí list náš…“ (Stylistika mluvené a psané češtiny, Academia, Praha 2016, s. 79).

Myslím si, že i v této oblasti by si měl člověk udržovat zdravý odstup a být připraven korigovat své představy. Velmi užitečná je proto rada od Nicka Usborneho, který říká: „Chcete-li být dobrým spisovatelem, copywriterem či zábavným společníkem, měli byste se nejprve zdokonalit v umění naslouchat.“

Mohlo by vás také zajímat:

Co je copywriting? Jde o zajímavou vazbu na příběh, který se udál roku 1904 v New Yorku.

O čtenářově mysli

Dokázali byste si vzpomenout na nějakou poutavě napsanou populárně naučnou knihu? Vzpomněl jsem si v této souvislosti na spisovatele science fiction Ludvíka Součka a na jeho Obrazový opravník obecně oblíbených omylů z roku 1981, v níž uváděl na pravou míru omyly z historie, kultury a přírodních věd, nebo na eseje o češtině od významného překladatele a publicisty Pavla Eisnera v knize Chrám i tvrz, která vyšla poprvé v roce 1946. Tuším však, že jste také už zažili zklamání z nějakého článku či knihy, na kterou jste se těšili, ale po chvíli jste ji zklamaně odložili. Jak to, že někteří autoři umějí srozumitelným způsobem vyložit komplikovaná témata, zatímco jiní nás nudí či nechávají chladnými? Velkou roli tu bezpochyby hrají naše záliby a vkus. Váš oblíbený autor nemusí být totožný s mým oblíbencem. Nejste-li „foglarovec“, těžko vás budu zvát do Stínadel a učit vyndavat ježka z klece. Určit, co bude při psaní fungovat a co ne, není vždy jednoduché.

Stejně jako není ani vždy jednoduchá stylistika při psaní

Nejčastější chyby? Poznejte je.

Co je sweet spot?

Anne Janzer ve své knize Writing to Be Understood (CPC, 2018) upozorňuje na jednu důležitou věc: „O tom, zda nějaký text uspěje, či propadne, se nerozhoduje na stránce, ale v čtenářově hlavě. Abyste zvýšili účinek svého populárně naučného psaní, musíte se soustředit nejen na sebe a témata, ale zejména na čtenářovu mysl. (…) Pro větší názornost si u svého námětu ke psaní představte Vennův diagram se dvěma překrývajícími se kruhy. Jeden kruh bude znázorňovat myšlenky či témata, o nichž chcete psát vy, zatímco druhý kruh témata, která zajímají čtenáře právě teď. Kruhy se budou překrývat v místě vašeho obsahu, které se nazývá ‚sweet spot‘. Zde logicky bude výchozí bod vašeho psaní.

Sweet spot

Sweet spot je anglický výraz (doslova „sladký bod“), který pochází ze sportovní oblasti (např. z tenisu) a označuje místo s nejlepší kombinací faktorů a sil k tomu, aby po úderu míček letěl tak, jak má.)

Pokud žádný překryv neuvidíte, je načase zkusit odlišný přístup, například pozměnit svou představu cílové skupiny nebo téma, o němž chcete psát. Šikovní autoři dokážou rozšířit svůj sweet spot tím, že lépe porozumí tomu, co se čtenářům líbí a jaká jsou jejich očekávání. Dobře definované publikum nám usnadní rozhodování, jaký zvolit styl a jaké výrazy vybrat. A dokonce se může stát, že si vybudujete natolik osobitý styl, že zaujmete i jinou skupinu cílových čtenářů, než jste si původně mysleli.

Máme psát jen o tom, co známe?

Americká autorka Patricia T. O'Connere v úvodu své knihy Words Fail Me (New York 1999, s. 9-11) tvrdí: „Stará rada ‚pište o tom, co znáte‘ zní dost otřepaně, ale stále je to dobrá rada. Bez ohledu na to, jak živá a bujná je vaše fantazie, nejlépe se vám bude psát o tom, co dobře znáte.“ Pokud chceme něco vysvětlit ostatním, musíte tomu nejprve rozumět my sami. Za příklad nám mohou posloužit spisovatelé Joseph Conrad a Herman Melville, jejichž zkušenosti z námořních plaveb se staly inspirací pro jejich literární díla. Ještě dnes z jejich textů cítíme slaný mořský vzduch.

Co z toho vyplývá pro copywritery a nejen pro ně? Opravdu to nefunguje tak, že vás něco „osvítí“ nad prázdným listem papíru nebo před obrazovkou počítače. Než David Ogilvy vytvořil svůj slavný titulek, strávil tři týdny čtením materiálů o autě, v nichž objevil větu, která tvrdila, že „při rychlosti šedesáti mil za hodinu jsou původcem největšího hluku elektrické hodiny“ (D. Ogilvy, O reklamě, 4. vyd., Praha 2007, s. 11.).

Patricia O'Connere říká: „Autor (nebo autorka), který vymyslí svět, který neviděl, prostředí, jež nepoznal, musí být zatraceně dobrý, abychom mu uvěřili. Většina z nás však tak dobrá není. Proto musíme znát to, o čem mluvíme.

„Myslete v odstavcích“

Skvělého saxofonistu Johna Coltranea trápilo, že jeho sóla jsou příliš dlouhá. Nemohl však přijít na to, jak své sólové improvizace ukončit. Jeho přítel Miles Davis mu dal tuto radu. „Johne,“ řekl, „přestaň troubit."

Někteří autoři mají stejný problém. Jejich odstavce jsou tak dlouhé, že se zdá, jako by nevěděli, jak je ukončit. Udělali by dobře, kdyby poslechli Milesovu radu. Přestaňte troubit. Stiskněte klávesu pro ukončení odstavce.

Koneckonců, tím důvodem, proč se používají odstavce, je čtenář. Souvislý blok textu - ať už na stránce nebo na obrazovce – neláká ke čtení, ani nás nepřiměje číst dál. Potřebujeme občas přestávku, čas na to, abychom vstřebali jednu myšlenku, než se pustíme do druhé. (Zdroj: Patricia T. O'Connere, Words Fail Me, New York 1999, s. 99n.)

„Na prodej: Kojenecké botičky. Nikdy nenošené.“

Jedna z nejpůsobivějších kratičkých povídek, jaká kdy byla napsána, vznikla jako výsledek sázky Ernesta Hemingwaye s jeho přáteli spisovateli.

„Ti se s ním vsadili, že nedokáže napsat povídku o šesti slovech. Nikoho nepřekvapí, že Hemingway sázku vyhrál. (…) Pomocí minimálního počtu slov dokázal ve čtenáři evokovat velice silné vizuální obrazy a současně aktivovat stejné procesy hlubokého čtení, jaké se spouštějí při čtení jeho delších textů. (…)

Hemingway tedy dokázal šesti stručnými slovy vykreslit obraz, jenž ve čtenáři vyvolá řadu osobních emocí: svíravý pocit ze ztráty; sotva postřehnutelný pocit úlevy, že sami takovou zkušenost nemáme; lehké bodnutí viny, které by následovalo po pocitu úlevy; a možná i záchvěv naděje, že tento pocit snad nikdy nepoznáme na vlastní kůži. Jen málokterý spisovatel by v nás dokázal vyvolat takovou změť zoufalých pocitů a přitom tak šetřit slovy.“ (Zdroj: Maryanne Wolfová, Čtenáři, vrať se, přeložila Romana Hegedüsová, Brno 2020, s. 53n.
 

 

Chci vaše texty

napište nám

Přidat komentář